Koukala jsem na svého syna, kterému bylo něco přes rok. Sotva se naučil chodit, ale s ohromným zájmem prozkoumával své okolí z jiné perspektivy, než byl doposud zvyklý. Já jakožto fyzioterapeut jsem hodně pozorovala jeho pohyby jako takové- jak mu pracuje chodidlo, kolena, kyčle, jak se mu vydulo bříško, a pupík se dostal do popředí, jak ručičky tiše hledají oporu v prostoru. Ťapkal si to po našich krásně rovných podlahách. Když tu najednou mu asi nožky říkaly: „Je to pěkná nuda, najdi nějakou zábavu!“ Začal si sám od sebe vybírat chůzi přes prahy a po liště, která předěluje dlažbu a linoleum. Stejně tak po hračkách, které často trpěly. Muselo to mít nějaký důvod, protože na nerovném terénu býval častěji. Říkal mi tím vlastně- „Mámo, já chci objevovat svět i nohama!“.

Tak jsem se mu snažila udělat prostor pro chůzi co nejpestřejší, a s o to větším zájmem opět pozorovala, jak si s hrbolatým povrchem jeho tělíčko snaží poradit. Kymácel se, padal, ale stejně to zkoušel dál a dál. Až se jeho chůze stala jistější. Už si dává větší pozor, kam šlape, protože každou chvíli o něco zakopl. Ručky už nejsou strnulé, ale v souhybu s nohama. A hlavně trénuje stabilitu, aby až šlápne na kamínek na cestě, sebou zase nežuchl za zem. Zkrátka i nohy chtějí znát svůj prstoklad.

Eva Votavová - FYZIOTERAPEUT

Více info o nerovném povrchu a noze.