Milí přátelé,

několik málo měsíců jsme Vás oslovovali na naší hlavní stránce sloganem “Dotyk se skutečností”. (Pak jsme slogan změnili. Proč a co za tím je, Vám napíšu příště.)

Výraz “Dotyk se skutečností”, jehož autorem je pro mě velký člověk, česko-slovenský herec Martin Huba, mě velice oslovil. Bylo to v kontextu kdo jsme, kam kráčíme, respektive jako bychom sešli z cesty hodnot, a vnímání světa kolem sebe. Včetně vnímání nás samotných. Jakoby nám ušla půda pod nohama a nám to vůbec nevadilo. Nebo jsme si toho jenom nevšimli? Tento vypůjčený výraz ve mně stále rezonuje a naskakuje mi, když přemýšlím o budoucnosti našich tří dětí. Ten pocit nejistoty, který mám, když vidím, jak se chytají do pasti všehospasných technologií a různých virtuálních světů na internetu, mi není vůbec příjemný. Kladu si otázky: Budou si umět najít dobrého partnera? Dokáží rozpoznat dobro od zla? O kterou zeď opřou svůj žebříček hodnot? Určitě, mentální evoluce musí pokračovat a i tyto výzvy k ní patří. A mě nenapadá nic lepšího, než podívat se pravdě do očí a zeptat se sebe samého, co s tím udělám já. Já jsem ten rodič a jde o mé děti.

Ale dotyk také souvisí s fyzickým bytím. (Až mi to připadá divné, když to píšu.)  Fenoménu, který popisuje odtržení od vnímání reálného světa kolem dětí, se říká anglicky “helicopter parenting”, česky helikoptérové rodičovství. Jde o přehnanou starostlivost o dítě ve všech aspektech jeho života (vzdělání, bezpečnost, mentální a fyzická kondice atd.). Jako když helikoptéra létá nad dítětem a sleduje situaci v každé chvíli a vždy zasáhne, když se něco děje. I když ve skutečnosti není třeba zasahovat. Moderní doba v nás postupně gumuje schopnost vnímat skutečný svět, jak ten nehmatatelný, tak i ten hmatatelný. Dnes už děti nevědí, jaké to je spadnout ze stromu nebo klepnout se kladivem po prstu. Jako rodiče jsme jim vydláždili cestu přímo do světa bezpečí a jistoty. Ale bude svět za 10 nebo 20 let bezpečný a jistý? Nevím. I kdyby i byl, bude  určitě lepší, když zvolíme tu na první pohled náročnější cestu. Nebojme se házet dětem klacky pod nohy. Nejde jenom o to být připraven na budoucnost. Zážitky během té cesty mají také svou nenahraditelnou hodnotu.

Milí rodiče, často se nás ptáte, jaké to je chodit po kořenovém koberci. Jestli to nebolí, jestli o to děti nebudou zakopávat.

Ne, nebolí to, a nebudou zakopávat. Vrozené smysly jak Vaše, tak i Vašich dětí, dokáží omnoho více než si myslíte. Nepodceňujte je. Ony jenom potřebují příležitost.

Vystupte z helikoptéry, stačí když budete poblíž. A nechte své děti objevovat svět kolem sebe a dotýkat se skutečnosti. Je nádherná.

Viktor

zakladatel RootyRUG