Stalo se to vlastně náhodou. Manželka si u našeho čtyřletého syna při léčení ekzému na noze všimla jedné drobnosti: palečky na obou nohách měl zvláštně vbočené.

Tohle jsme znali jen od synových babiček. Obě celý život nosily úzké a špičaté boty. Jak je ale možné, že se to může stát takhle malému klukovi? Je to tedy botami? Nebo je problém v noze samotné? Nebyli jsme si jistí. Navštívili jsme pediatra. Ten nás odkázal na ortopeda.

Ortoped se nad vbočeným palcem čtyřletého dítěte nepozastavil. Dal nám dvě možnosti: buď problém prozatím neřešit a čekat, jak se noha bude vyvíjet, nebo vyzkoušet ortopedické vložky. Neřešit problém? To nám přišlo nezodpovědné. Ale varianta vložek se nám také nezdála. Nemám rád rychlá a jednoduchá řešení. Často jde totiž jen o zakrývání problému.

Podpořit nebo raději posílit?

Co je vlastně s tou nohou špatně? Když potřebuje vložku (tedy něco jako podpěru), neznamená to, že je slabá? Není logické ji spíše posilovat, aby si pomohla sama, jako třeba ruku po dlouhé době v sádře?

Rozhodli jsme se to zkusit. Intuice nám napovídala, že tím nic nezkazíme. Měli jsme štěstí, narazili jsme na ochotnou fyzioterapeutku, která nám rozuměla. Ukázala nám několik účinných cviků, které jsme pak se synem zhruba 2 týdny poctivě procvičovali.

Jenže postupem času nám to cvičení šlo hůř a hůř. Zkuste se čtyřletým dítětem pravidelně cvičit! Navíc něco, co ho vlastně ani moc nebaví… Pomalu jsme ztráceli naději, že náš syn bude mít zdravé nohy, a smiřovali se s nevyhnutelností ortopedických vložek.

Prozření přišlo na Šumavě

Ten brouk nám ale v hlavě hlodal dál. Pokud příroda chtěla, aby nám nohy dobře sloužily celý život, tak je k tomu účelu také zformovala. A udělala to dobře, vždyť s pomocí nohou umíme chodit, běhat, skákat, lézt.

Všechno nám to došlo na celodenním výletě na Šumavě. Nešli jsme po rovné asfaltové cestě. Kráčeli jsme stezkou plnou kamení, jehličí, prorostlými kořeny a měkkou hlínou. Právě na takovém povrchu se člověk běžně pohyboval, než před pár stovkami let dokonale vyrovnal povrchy ve svém obydlí, napadlo mě. A byl při tom bos.

Problém není noha. Jde o povrch, po kterém se pohybuje

Ne, ten problém skutečně nebyl v synově noze. A už vůbec nebyl v její schopnostech. To, co synovy nohy potřebovaly, byla příležitost. Potřebovaly povrch, který je dostatečně nerovný, ale zároveň pestrý. Povrch, který je bude vystavovat podnětům, procvičovat a posilovat. Noha je organická struktura. Všechny ty šlachy, svaly a klouby jsou jen tak silné, jak jsou používané. Silná noha tedy vyžaduje podněty, potřebuje reagovat na proměnlivý charakter povrchu. Toto zjištění mi dnes připadá jako malý zázrak. A nikdy jsem nečekal, že mi něco takovéto změní život.

V zahradě naboso – ale jinde pořád obutý

U domu máme malou zahrádku. Sice bez kamení a prorůstajících kořenů, ale i tak jde o pestrý a nerovný povrch. Tam jsme začali. Celá naše rodina – já, manželka, syn i dcera jsme začali chodit po zahradě naboso. Děti s tím neměly vůbec žádný problém, právě naopak. Moc je bavilo objevovat svět také nohama.

Jenže to byla jen zahrada. A na té jsme nemohli být pořád. Syn začal chodit do školky, kde byly (samozřejmě) povinné bačkůrky. Trávil v nich většinu času. Ani na školní zahradu děti bez bot nesměly.

„Neběhej tu bos! Šlápneš na nějaký kámen a bude tě to bolet!“ volaly na ně učitelky.

Bosá chůze přináší výsledky, ale dře to

Škoda, říkal jsem si. Přehnaná péče okrádá děti o vzácné podněty a touho po nových životních zkušenostech. Náš syn tedy chodil bos na naší zahradě, ale pouze když počasí dovolilo.

Trápilo nás, že nám v našem snažení neustále někdo nebo něco staví překážky. Přitom jsme ale byli stále silněji přesvědčeni, že děláme dobrou věc. Synovy nohy se začaly pomalu, ale jistě zlepšovat.

Nejčastěji chodíme doma. Tam musíme dostat nerovnost

Nouze (a možná i trochu toho zoufalství) probouzí v lidech kreativitu. Jednou večer, jak jsem seděl na houpačce v zahradě, jsem sám sobě položil otázku: proč bychom si vlastně nemohli přinést ty kamínky a kořeny z lesa domů? Tam, kde žijeme, kde se naše děti zdržují a pohybují nejvíc.

V té chvíli nabraly věci rychlý spád. Obětoval jsem první větší rohožku, kterou jsem doma našel, a pomocí tavné pistole jsem na ni nalepil vše, co dům dal. A první senzomotorický kobereček byl na světě!

Nebudu lhát: byl dost divný. Takové UFO. Trčela z něj dřevěná kolečka ze starého rozbitého autíčka, kusy konopného lana a další na pohled prapodivný materiál. Kobereček jsem ale přesto umístil do dětského pokoje a čekal co se bude dít. Děti byly nadšené. Já ještě víc.

Fungovalo to! Děti po koberci procházely a každým krokem cvičily své nožky. Radost však trvala jen do chvíle, než začaly jednotlivé dílky z rohožky postupně odpadat. Motivaci mi to však už nevzalo. Došlo mi, že hrbolatý koberec je potřeba udělat hezčí a bezpečnější.

Není to jen náš problém

Máme hodně přátel a známých, se kterými často řešíme své děti, jejich výchovu a péči o ně. Díky tomu mezi námi postupně přicházela řeč i na problematiku dětských nohou. A nestačili jsme se divit.

Nešlo jen o našeho kluka. Ukázalo se, že oslabené nohy mají téměř všechny děti z našeho okolí. Ve skutečnosti nejde o žádnou záhadu, napadlo mě. Je to životním stylem, který sdílíme. Rovné podlahy, bačkůrky… najdeme je ve všech domácnostech.

30 prototypů ke kořenovému koberci

Začal jsem tedy vyrábět prototypy hrbolatých koberečků a půjčoval je přátelům k otestování. Vyrobil jsem jich více než 30.

Postupně jsme se propracovali k finálním materiálům a také k tvarům nerovností. Nejfunkčnější byly výstupky, napodobující kořeny. Tak aby každá noha byla spokojená a každý krok jiný, neopakovatelný. Jako v šumavském lese. Navíc vypadají dobře a líbily se i našim přátelům, takže jsem se před nimi za koberec nemusel stydět

Kořeny fungují

Problém synova palce se nám podařilo úspěšně vyřešit. Nic ale není navěky. Pochopili jsme, že nejen dětské, ale i naše dospělé nohy potřebují neustále podněty (a příležitost), aby si svou sílu, pružnost a zdraví udržely po celý život.

Proto jsme kořenový koberec vyrobili tak, aby sloužil celé rodině a stal se přirozenou součástí lidského obydlí. Protože všechny nohy potřebují příležitost.

Viktor - táta, manžel a zakladatel RootyRUG