Dnešní příspěvek začnu zeširoka a zdánlivě mimo téma. Začnu ho příběhem fotografa Ryana Kellyho. Ryan se roky živil jako fotožurnalista, ale jednoho dne si řekl, že změní zaměstnání. Podle novinového článku se již těšil na svou novou práci v marketingu, když se ocitl tváří v tvář příšernému činu. Uviděl, jak se na demonstraci řítí auto na lidi a on instinktivně zmáčknul spoušť. „Byl to čistý reflex,“ vysvětloval později časopisu Time. “Roky fotožurnalistických zkušeností mě naučily reagovat okamžitě a bez přemýšlení, byla to spíše jakási svalová paměť než záměr, co vedlo ke vzniku těchto fotek,“ řekl Ryan Kelly. Za tuto fotku, která vznikla díky svalové paměti a reflexu, dostal Pulitzerovu cenu a druhé místo v soutěži World Press Photo.

Co tím chci říct já?

Ryan přesně popsal to, co se děje opakovaně v našem životě v různých oblastech. V mém zorném poli jsou nohy a kořenové koberce. Jejich vzájemné působení je něco jako roky fotožurnalistické praxe Ryana. Dennodenně nenápadně trénujete různé kroky, nášlapy, úchopy, přešlapy, výškové rozdíly, pěstujete si reflexy, ale nevěnujete tomu pozornost. Žádné ocenění, pochvala nebo výjimečný zážitek se nekoná, prostě jen tak chodíte. Až jednoho dne přijde moment, který prověří vaši svalovou paměť, postřeh a reflexy. Jdete po chodníku a neplánovaně stoupnete na obrubník nebo kámen. Vaše Pulitzerova cena bude kotník, který umí velmi rychle zareagovat na nebezpečnou situaci a ustát ji. Stalo se mi to taky. Při výstupu z autobusu jsem špatně šlápla na stupínek a jedině extrémně rychlá a silná reakce mého chodidla mě zachránila před ošklivým pádem. Naši schopnost bezpečně chodit není možné plnohodnotně pěstovat na dokonale rovném povrchu. Tam totiž není předvídavost a opatrnost prakticky potřeba. A i o tom je zdravotní koberec RootyRUG. O navrácení možnosti cvičit reflexy, které jednou jisto jistě budeme muset použít.

Janka