Lidské tělo je geniální a fascinující. Jeho jednotlivé části mají schopnost více či méně fungovat nezávisle na ostatních, ale právě v propojenosti všech tělesných komponent tkví jeho kouzlo.

Co se například děje s nohou, pokud cvičíme oblast břicha? A naopak, jak ovlivňuje noha „břicho“?

Člověk se narodí s geneticky danými pohybovými programy a vzorci, které jsou dále ovlivňovány mnoha faktory. Již od novorozeněte tak každý z nás tyto programy používá a postupně se učí další a další pohyby. Je důležité vědět, že před začátkem každého pohybu, byť by se mělo jednat o poškrábání na nose, by se nejprve měly probudit svaly tzv. hlubokého stabilizačního systému. Tato skupina svalů bývá označována také termínem core, střed těla. Patří mezi ně bránice, příčný břišní sval, svaly pánevního dna a také svaly mezi obratli, které se kolem nich v několika skupinách proplétají. Pokud nefungují svaly hlubokého systému, musí jejich stabilizační funkci převzít svaly povrchové. Ty jsou ale určeny k rychlejším a kratším pohybům, a pokud se musí věnovat stabilitě, trpí tím. Dojde k jejich přetížení a bolestem. Hluboké stabilizační svaly lze trénovat s využitím balančních pomůcek či bez nich. Na trhu je celá škála balančních polštářů, nerovných ploch, houpaček či míčů. Dají se kombinovat s mnoha technikami používanými ve fyzioterapii, jako je senzomotorická stimulace, akrální koaktivační terapie, vojtova reflexní lokomoce, a jiné.

A jak je to při stání, chůzi nebo běhu?

Kromě hlubokého stabilizačního systému tu hraje stabilizační úlohu taktéž noha. Stabilizovat naše tělo totiž nemůžeme, pokud nefunguje čidlo, které nás informuje o povrchu, po kterém chodíme. Tímto čidlem je právě noha. V tomto případě nám jde zejména o její senzorickou funkci. Mapování terénu představuje důležitou složku pohybu proto, že náš mozek, nervy a svaly mohou díky němu volit přesné nastavení (rychlost, použitou sílu, přesný timing-načasování aktivace jednotlivých svalů). Díky nastavení těchto parametrů je potom naše tělo využíváno ekonomicky a předchází možnému poranění nebo předčasnému opotřebování.

Pokud bychom si pustili zpomalené záběry člověka, který chodí bos po jakémkoliv terénu, viděli bychom, jak prstce na nohou ohledávají zem jako tykadla. Po položení nohy jako by ji uchopovaly. Následuje pevný stoj a po něm jistý a silný odraz k dalšímu kroku.

Velmi často v praxi vidíme porušenou funkci nohy. Připomíná spíše ploutev potápěče, která místo ohledání terénu plácne a stejně pasivně je zvednuta nahoru. Bez toho, aby svaly nohy pracovaly a noha četla terén pod sebou. Takový člověk dupe, nevyužívá plně svých tlumičů a nevyužívá nohu a chodidlo dostatečně jako čidlo.  Může také nastat situace, kdy noha sice terén ohledá, ale ve stojné fázi nedokáže udržet osu, a propadne v kotníku nebo se vbočí směrem ke středu.

Právě ve chvíli, kdy pozorujeme podivné chování nohy při chůzi, nebo se objeví bolesti v této lokalizaci, přemýšlíme, jaké máme v terapii nohy možnosti. Přístup by měl být komplexní. Ideální je tedy kombinace manuálního vstupu, odstranění blokád a svalových spasmů, cvičení hlubokých stabilizačních svalů a cvičení nohy samotné, nácvik optimálního nastavení nohy jako celku i jednotlivých jejích částí, a to bez zatížení. Pokud je klient schopen udržet toto nastavení, pak následuje nácvik i v zatížení, a to ve stoji a postupně také v obtížnějších pozicích. Tedy na výše zmíněných labilních plochách v součinnosti s hlubokým stabilizačním systémem.

V praxi je často opomíjena stimulace nohy v pohybu. Přitom noha mapuje terén logicky právě při chůzi či běhu. A pokud terapeut svému svěřenci doporučí chůzi po nerovném terénu, z časových důvodů či lenosti bývá terapeutovi odsouhlasena, nicméně neprováděna.  Přitom ji považuji za velmi důležitou část nápravy obtíží, která by měla co do poměru převažovat nad ostatními složkami.

Chůzí po nerovném terénu rozumíme zdolávání terénu členitého a variabilního, kde se střídá zatravněná plocha, kořeny, kameny či štěrk, jehličí, aj. V ideálním případě samozřejmě na boso. Co se týče časové náročnosti, měla by být přísně individuální podle zdravotního stavu člověka a jeho zkušenostmi s bosou chůzí.

Pomůcek pro stimulaci nohy během chůze na trhu není tolik, jako pomůcek pro trénink stability a stabilizace. Jednou z těchto vlaštovek je RootyRug, kořenový koberec, ke kterému se nyní po malé zacházce  dostáváme. Jako fyzioterapeutka jej využívám zejména při skupinovém cvičení kojenců a batolat.

V praxi zaměřené na děti můžeme tedy koberec využít pro volnou hru bez nebo s využitím dalších pomůcek, jako je např. pexeso či „kameny“ upevnitelné suchým zipem. Pokud je nutné s dítětem nebo i s dospělým cvičit, můžeme Rooty Rug využít jako cvičební podložku pro cviky indikované naším terapeutem, a to pro cviky v různých polohách, nejen ve stoji. Mimo samotnou hru a cvičení lze koberec umístit tak, aby přes něj doma procházeli rodinní příslušníci a stimulovali tak nohy chůzí po nerovném terénu přímo doma.

Jako dětská fyzioterapeutka jsem vzhledem k dětské až zdrcující upřímnosti získala již bezpočet recenzí přímo od těch nejpovolanějších. Koberec volně položený v prostoru bez upozorňování děti láká, ačkoliv jsme zvolili barevně neutrální variantu. Děti lezoucí a plazící se přitahuje jako magnet, na nerovném povrchu trénují jemnou motoriku snahou o uchopení kořenů. Nerovnosti poznávají i ústy. A samozřejmě nohou při přechodech mezi klekem na čtyřech, šikmým sedem, vzporem,... Starší, již chodící děti kolem koberce nevydrží pobíhat dlouho a jejich hra se záhy přesouvá tak, aby přes kořeny pravidelně přebíhaly.

Závěrem bychom mohli zrekapitulovat možnosti v terapii nohy s využitím pomůcek. Pokud sáhneme pro pomůcku balančního typu, trénujeme hluboký stabilizační systém a stabilizační funkci svalů. S využitím pomůcek stabilních, které pod námi „neutíkají“, cílíme stimuly na pohybovou funkci nohy a na její schopnost mapovat terén. Jenže lidské tělo funguje jako celek. Takže i při použití pomůcek jako je RootyRug vlastně trénujeme stabilizační funkci těla, které se při chůzi po nerovnostech musí přizpůsobovat terénu a snaží se najít optimální pohybový řetězec. Ve fyzioterapii bychom nohu neměli opomenout u žádného člověka, který s námi řeší obtíže byť v místě vzdáleném od chodidla. Cílíme- li stimulaci na oblast chodidla, ovlivňujeme tím vlastně fungování celého těla.

Autor: Mgr. Martina Miklovičová, www.fyziopece.estranky.cz